Pořízení veterána Škoda - jak jsem se rozhodoval?

Skoro dva roky se zabývám myšlenkou ujmout se nějakého starého auta. Nemusela by jím být nutně škodovka, ale byla by nejpravděpodobnější. Že je dávno nemožné pořídit embéčko, mi bylo jasné. Ceny zachovalých kusů se pohybují kolem čtvrt milionu a výběr je značně omezený. Je zajímavé, že jejího faceliftu, tedy Škody 100, se to ještě v roce 2017, kdy se o to začínám zajímat, netýkalo. I slušný kousek k nenáročné renovaci se dal sehnat klidně kolem 60 tisíc. Vím to, protože jsem si jeden béžový kousek vyhlédl, zavolal majiteli, vyžádal víc fotek, domluvil osobní prohlídku a… A pak ho nechal plavat.

Nebo taková vzácná bílá Škoda 105 S v provedení před modernizací, tzv. užovka. Model S, tedy Standard, byl naprosto raritní. Neměl vůbec žádnou výbavu, asi jako Fabia Junior. Standard měl pevně daný sklon předních opěradel, chyběl též spínač výstražných světel či madla ve dveřích. Zachovalý a zcela původní kousek se v létě 2017 nabízel za 59 000 Kč a byl garážovaný 30 km od mého domova. Líbil se mi, zavolal jsem majiteli, ten však zrovna odjížděl na dovolenou. Mohl jsem zavolat, až se vrátí, ale… Ano, já to nechal zase plavat. Dodnes toho lituju, protože dané auto pak koupila Mototechna Classic a obratem ho prodávala za 100 tisíc. Prodalo se po měsíci. To vím taky velmi dobře, protože o něm vyšel článek ve speciálu Světa motorů. Nedokázal jsem ho dočíst, jaká lítost se mě zmocnila.

Pak jsem průběžně hledal kde co, třeba Trabanta. Nebo Tatru Beta, to byla teprve kuriozita. O té mimochodem vyšla v roce 2017 kniha, jež je sice už vyprodaná, ale já ji ještě stihl koupit.

Postupně si ovšem uvědomuji, že bych chtěl auto, na které mám vzpomínky z dětství. Což nebyl Trabant ani Beta, ale různé škodovky. Po dvou popsaných zaváháních si dávám s aktivním hledáním inzerátů pauzu, z hlavy se mi ta myšlenka však neztratila. Navazuji v květnu 2019 tak překotně, až jedno auto už opravdu kupuji. Držím si palce.